Jak Pistorius Ratha doběhl

Jakkoliv zní Rathova obhajova krabic s vínem směšně, či neuvěřitelně, musíme ctítpresumci neviny. Jmenovaný nebyl ještě obžalován, natož odsouzen. Na svůj proces čeká užskoro rok a nevypadá to zatím, že by se ho v dohledné době dočkal.

To jihoafrický atlet Oscar Pistorius je jiný kádr. Na Valentýna si zastřílel do přítelkyně a ještě
není ani MDŽ a je zpět doma. K propustce z vazby stačilo, že odevzdal pas, slíbil, že nebude
mluvit se svědky a vystříhá se alkoholu. A také mu sebrali všechny zbraně. Dokonce už ví,
kdy s ním začne proces. Čtvrtého června - tohoto roku, pochopitelně.

Tak takhle pracuje prý „obávaná“ jihoafrická justice. I když v našem právním světě to
zní trochu žertovně, ale vsadím se, že Pistorius není Krejčíř a neuteče do své italské vily,
případně si nezaplatí sérii plastických operací, ale zkrátka počká, až s ním začne proces.

Také David Rath dostal možnost kauce. Nikoliv dvoumilionové, jako bohatý olympionik,
ale pro jistotu 14 milionové. Aby to bylo hezky po švejkovsku, vzápětí soud kauci odvolal. S
odůvodněním, že by mohl utéct a pokračovat v trestné činnosti. Pod tím si lze představovat
cokoliv, například to, že by se hned v pondělí vrátil na krajský úřad a začal úřadovat.

Jihoafrický soudce vyvodil, že Pistorius je natolik známý, že se nikde neschová. Jeho český
protějšek si myslí, že bývalý hejtman by se svým obličejem hravě překročil nejen zelený pás
na Šumavě, ale i hraniční přechod Lanžhot – Brodské, nenávratně zanechav za sebou nejen
manželku a milenku, ale i oba dospívající syny. Soud neobměkčila ani nabídka poslance
parlamentu, olympijského vítěze Šlégra, který se chtěl za Ratha zaručit.

V tomto kontextu mi jejich soudnictví přijde docela evropské, zatím to naše tak trochu
africky-šamanské. Jistě, soudnictví v JAR vychází z britského vzoru efektivních a
minimalistických soudů, zatímco české soudy navazují na rakouskou tradici byrokratických
a těžkotonážních soudních tanečků, kde rok, nikoliv den, je základní jednotkou času. Z
dědictví podtrženého 40-ti lety působení ruského vlivu. Ani dvacet let fungování justice ve
svobodných poměrech nezkrátilo příliš průměrnou dobu čekání na proces. Ta sahá bezmála
ke dvěma letům. Odhaduje se, že jen soudní průtahy stojí daňové poplatníky 40 000 000 Kč
ročně.

Myslím, že české soudnictví dostalo těch lekcí z efektivity a políčků kvůli podléhání
politickým tlakům z poslední doby několik. Jak však překonat ono rusko-rakouské břemeno?
Možná by neškodilo, aby ti naši slavní soudci i státní zástupcové občas i na zahraniční
služební cestu vyjeli.